na Blog.cz

Nedavno jsem jela autobusem a jako vždy, když se nechci nudit, přijdou na scénu sluchátka a mé oblíbené písně. Po pár zastávkách, který autobus učinil a také po pá lidech, co nastoupili, nasedli také tři dívky, dvě ve stejném věku a jedna přibližně o dva roky mladší. Ta nejmladší nejspíš byla sestra jedné z nich. Nedobrovolně si sedla na jiné sedadlo než ony a celou dobu jen závistivě koukala na její sestru. Chvíli pokukovala kolem svýmá modrýma očkama a čas od času jí pohled zběhnul na ruce její sestry, které drželi nějaký časopis. Najednou se začala naklánět, aby viděla víc z obsahu toho spisu pro dívky (nejspíš Bravo).

Myslím, že každý někdy zažil závist, nespravedlnost, nenávist, lakomost, nebo cokoli, co je pro nás zkrátka nepřipustitelné, zlé. Svět totiž není spravedlivý, ani hodný, ale uznejme, že dokonalý je! Jen jsou chvíle dobré a špatné, díky kterým se nám svět zdá strašný, ale je to opravdu jen v nás. To, že máme občas špatné období není naším kamarádem ani rodinou, ale námi, neboť za každý krok v našem životě neseme odpovědnost jen a jen my.

Spousta mích blízkých kamarádu mě upozorňovali na to, že není spravedlivé, jak kreslím, píšu, fotím a jaké mám záliby, že oni by chtěli mít taky takový život, ale věřte, každý má své tmavé chvilky. Když o mě někdo ví, co mám ráda, co mě baví a čím se zabývám, tak si řekne, že to je vskutku zajímavé. Někdy lidi závidí svému kamarádovi, protože o něm ví pouze ty kladné věci, ale kdyby si měl převzít všechen jeh život, hned by změnil názor.

Občas usednu s toužkou za stůl a něco málo načmárám. Ne vždy to dopadne tak, jak si představuju, ale občas vznikne i něco použitelného. Můj opravdu velký problém je, že nedokážu malovat bez předlohy. Nedělá mi problém něco vymyslet, ale uskutečnit to.

Před nedávnem, už ani nevm přesné datum, jsem se rozhodla trochu procvičit stínování, ač to nedopadlo nějak výtečně, na velmi známém facebooku :D to úspěch mělo:) Uvidíme, jak tomu bude tady.

Omlouvám se za kvalitu, ale scaner dochází k šílenství (už možná došel) a s foťákem to není ono :)

Každý známe tu chvíli, když se koukáme na televizi a každch 15 minut nám pouští reklamy. Reklamy jsou všude, můžeme je nenávidět jak chceme, ale firmy, obchody, grafici, podnikatelé a další, by bez nich nefungovali. Reklamy zná každý pod přezdívkou "ztráta času" nebo "požírač peněz".

Ať jdu kamkoliv,kdykoliv, vždy narazím minimálně na 10 reklam (jestli né víc). Některé reklamy jsou otravné, ale jiné vidím ráda. Reklamy nás totiž upozorňují na výrobky, které by se nám mohli hodit. Otravné nám přijdou ty, které neupozorňují na výrobek, jaký by jsme chtěli. Vše záleží na úhlu pohledu. Dnes už reklamy nevnímáme tolik, prostě kolem nich projdeme a kolikrát si jich ani nevšimneme. Ovšem každého dostane, když je na internetu a naskakuje mu tam miliony reklam, které jsou shodou okolností z 60% (odhad) viry.

Mě osoně reklamy nevadí, a když už se najde nějaká, která mě naštve, tak jsou to ty z internetu, nebo nehorázně hnusně upravené. Například tohle je naprosto.. neprofesionální. Na to, kolik za vypracované reklamy dostávají někteří grafici peněz, tak některé vypadají opravdu otřesně. Kolikrát by zvládl hezčí billboard udělat i začátečník.

Nezapomeňte, že reklamu si dělá každý. Už jen samotným povídáním s někým jiným si děláme reklamu (první dojem). Když si děláme dobrou reklamu, máme dobrý život a dobré přátele. Jestliže něco někdo potřebuje, obrátí se na to, kdo si při seznámení s ním udělal dobrou reklamu. Stejně tak to platí u billboardů, jsou-li hezké a zaujmou, zvýší se prodej, nebo návštěvnost.

Zkrátka spousta lidí si bez reklam nedokáže představit práci nebo dokonce i život(první dojem). Já patřím mezi ty lidi, kteří reklamu potřebují.

Poslední dobou si všímám opravdu maličkostí. Někdy se i sama bojím s jakou kravinou zase vyrukuju, ale tentokrát jsem se překonala natolik, že jsem se sama sobě musela smát.

Jako každý jiný den, když spokojeně, ovšem unaveně lehnu do postele, chvíli přemýšlím nad smyslem života. Byla jsem tak hluboku ponořená do myšlenek, že jsem ani neslyšela okolní zvuky, což miluju. A najednou jsem začala pozorovat styl mouchy, která přiletěla na mé okno. Chvíli jí nejspíš trvalo než si uvědomila, že přes sklo prostě neproletí, čemuž jsem se vážně divila, jelikož moje sklo bylo natolik zaprasené od nedávné bouřky, že by si těžko nikdo řekl, že tam žádné sklo není ( ovšem mouchy jsou vyjímky, že). Pár minut tam tak zmateně stála (seděla?) a kdo ví, třeba i pokukovala. Nejspíš přemýšlela, když jsem zahlédla, jak se její nožička otírá o její hlavu. Nejdřív jednou nohou a pak hned dvouma (brilatní výkon).

Tak trochu mě tahle moucha inspirovala na článek. Ovšem přivedla mě i na zvědavost, a jakou že to? Jak dlouho žije moucha? :D Já vím zní to stupidně, ale ať jsem hledala jak chtěla, délku života mouchy domácí, jsem nenašla. Jak zvláštní, že? Na co lidé dnes nepřijdou, ale délka života škůdce, který přenáši parazity, není známa.

Mimochodem, nevíte někdo, jak čech může napsat, že je pokročilý v Čeckém jazyce? :D

Pro mě, jako pro malou holčičku, nebyli prázdniny nic jiného než kamarádi, sranda a zábava. Čas utíká, já vyrostla a počítače byli v každé domácnosti. Každý, kdo zažil také něco jiného než sezení u počítače, uzná, že dnes už by jen ztěžka našel zábavu bez internetu.

Abych neuhýbala od téma, dnes si většina lidí si prázdniny užívá, dovolená do chorvatska, výlet na chatu, bazén a opalování, nákupy, ale nikoho z nich nenapadne, že je tady pár lidí, kteří se musí učit, pracovat, pomáhat, brigádničit a objíždět příbuzné, u kterých se rodiče vykecávají třeba i do dalšího svítání. Já, ač nerada patřím do té skupinky, která se učít a pracuje. Opravdu bych vám nepřála ráno vstávat s tím, že se budete muset učit a misto přestávky mýt nádobí.

Ano, byla jsem v kině, sednu si občas k počítači něco napsat, pouštím si píšničky a občas si i přečtu něco co mě baví, ale takhle to chodí i o školním roce, nebo snad ne? Určitě znáte ten pocit, že se snažíte něčeho dosáhnout, a uvědomujete si , že přicházíte o volno s kamarády a vaše koníčky, nejhorší na tom je, že tohle si uvědomovat nesmíme. Já se učím ráda, ovšem až když se k tomu dokopu, mám vedle sebe dostatek kofeinu a hraje mi do toho nějaká hudba.

Do kina jsem nikdy moc nechodila, ale musím říct, že s Harrym Pottrem to vymysleli opravdu dobře. Dát film na dvě části.. První jsem si stáhla, ale protože to skončilo docela napínavě, rozhodla jsem se, že do dalšího stahování čekat nebudu a tak jsem skončila v kině. Musím říct, z hlediska grafika, že to bylo úžasný. A když budu mluvit jako člověk, který viděl díly malého Pottera a jak postupně docházel ke slávě, tak musím říct, že to bylo opravdu dojemné. Někomu dokonce padaly slzy, ale na konci se v kině ozýval smích.

Ale to je asi poslední pořádná zábava o prázdninách. A teď si prosím neřekněte, že jsem blázen, ale já se učím napřed. Potřebuju dostat samý jedničky, maximálně nějaké dvojky, abych se dostala na svojí vysněnou školu a nemusela za ní platit 35 000,-. Opravdu se teď hodně snažím, abych dostala stipendium, protože ta škola není zrvna levná. Ano, je to unavující vstávat ráno a učit se, ale stojí mi to za to.

Ve svém volném čase kromě malování a čtení, také ráda fotím, už jen proto, že chci jít na grafickou školu. Fotím hlavně detaily a věci, kterých si lidi moc nevšímají. Dneska sem zveřejním nějakou tu recenzi pár detailů z přírody. :))

Tyhle fotky patří mezi má největší díla, za což se převelice stydím. Nemám nějak extrémně hezké fotkya a dovoluji si říct, že jsem větší profesionál, než mlj foťák, který mě opravdu zklamal. Takový obyčejný digitální foťák pro začínajcí fotografie, bohužel mě zkušenosti narostly na vyšší úroveň, a tak jsem si začínala všímat chy, které můj foťák dělá. Jednoho dne jsem si totiž vyrazila najít nějaké hezké kapky na trávě, bohužel mj povedený foťáček nedokáže vyfotit jednotné barvy tak ostře, aby ty kapky byli vidět, a když už se to povede, kvalita není nejlepší (viz. foto 4).

Fotky nám každému mu připomínají spousta věcí, obvzlášť fotografům. Já osobně si dokážu každou fotku spojit minimálně s dvěmi situacemi, které mi aspoň trochu ovlivnili život. Fotografie pro mě představují zachránu mé paměti, neboť si díky nim zapamatuji spousta věcí od dětství až po pubertu.

Zbytek fotek pod perexem

Myslela jsem, nebo spíš doufala, že když jsou prázdniny, budu si je na plno užívat, ale místo toho se bichlím, prosedím mnohé hodiny u počítače a televize. Takhle funguji už týden, a proto jsem ho nazvala pošetilým týdnem, neboť mi připadá, když to řeknu lidově, hloupé sedět a čumět.

Zase na druhou stranu, když dělám málo věcí, neboli se nudím, tak hodně přemýšlím. Nakonec jsem došla k závěru, že mě štvou úplné maličkosti, třeba když mi někdo vleze do pokoje bez upozornění, nebo když na mě někdo kouká déle jak tři sekundy (ano opravdu jsem to počítala). Zkrátka velké věci mě nenaštvou, ale ty malé mě dokážou vytočit na opravdu vysokou úroveň. Stejně tak to mám s potěšením. Malé věci mě dokážou potěšit opravdu moc, ale velké věci jsou pro mě prostě pořád velké věci, ale ne potěšení od srdce.

Někdy se dokážu v sobě dostat natolik do detailů, že zjistím, že jsem lenoch líná! ( A to doslova :D) Neboť jsem zjistila, že jsem se vykalala na školu, atletiku, brigádu a dokonce už ani doma nepomáhám. Možná vím v čem ty změny vězí, ale těžko říct, jestli je to opravdu jen leností nebo je to zase nějaká apatie! :D