Deník

Svět je zlý, ale dokonalý

29. července 2011 v 13:39 | El.
Nedavno jsem jela autobusem a jako vždy, když se nechci nudit, přijdou na scénu sluchátka a mé oblíbené písně. Po pár zastávkách, který autobus učinil a také po pá lidech, co nastoupili, nasedli také tři dívky, dvě ve stejném věku a jedna přibližně o dva roky mladší. Ta nejmladší nejspíš byla sestra jedné z nich. Nedobrovolně si sedla na jiné sedadlo než ony a celou dobu jen závistivě koukala na její sestru. Chvíli pokukovala kolem svýmá modrýma očkama a čas od času jí pohled zběhnul na ruce její sestry, které drželi nějaký časopis. Najednou se začala naklánět, aby viděla víc z obsahu toho spisu pro dívky (nejspíš Bravo).

Myslím, že každý někdy zažil závist, nespravedlnost, nenávist, lakomost, nebo cokoli, co je pro nás zkrátka nepřipustitelné, zlé. Svět totiž není spravedlivý, ani hodný, ale uznejme, že dokonalý je! Jen jsou chvíle dobré a špatné, díky kterým se nám svět zdá strašný, ale je to opravdu jen v nás. To, že máme občas špatné období není naším kamarádem ani rodinou, ale námi, neboť za každý krok v našem životě neseme odpovědnost jen a jen my.

Spousta mích blízkých kamarádu mě upozorňovali na to, že není spravedlivé, jak kreslím, píšu, fotím a jaké mám záliby, že oni by chtěli mít taky takový život, ale věřte, každý má své tmavé chvilky. Když o mě někdo ví, co mám ráda, co mě baví a čím se zabývám, tak si řekne, že to je vskutku zajímavé. Někdy lidi závidí svému kamarádovi, protože o něm ví pouze ty kladné věci, ale kdyby si měl převzít všechen jeh život, hned by změnil názor.

Viděla jsem mouchu, jak se drbe

21. července 2011 v 11:43 | El.
Poslední dobou si všímám opravdu maličkostí. Někdy se i sama bojím s jakou kravinou zase vyrukuju, ale tentokrát jsem se překonala natolik, že jsem se sama sobě musela smát.

Moucha
Jako každý jiný den, když spokojeně, ovšem unaveně lehnu do postele, chvíli přemýšlím nad smyslem života. Byla jsem tak hluboku ponořená do myšlenek, že jsem ani neslyšela okolní zvuky, což miluju. A najednou jsem začala pozorovat styl mouchy, která přiletěla na mé okno. Chvíli jí nejspíš trvalo než si uvědomila, že přes sklo prostě neproletí, čemuž jsem se vážně divila, jelikož moje sklo bylo natolik zaprasené od nedávné bouřky, že by si těžko nikdo řekl, že tam žádné sklo není ( ovšem mouchy jsou vyjímky, že). Pár minut tam tak zmateně stála (seděla?) a kdo ví, třeba i pokukovala. Nejspíš přemýšlela, když jsem zahlédla, jak se její nožička otírá o její hlavu. Nejdřív jednou nohou a pak hned dvouma (brilatní výkon).

Tak trochu mě tahle moucha inspirovala na článek. Ovšem přivedla mě i na zvědavost, a jakou že to? Jak dlouho žije moucha? :D Já vím zní to stupidně, ale ať jsem hledala jak chtěla, délku života mouchy domácí, jsem nenašla. Jak zvláštní, že? Na co lidé dnes nepřijdou, ale délka života škůdce, který přenáši parazity, není známa.

Mimochodem, nevíte někdo, jak čech může napsat, že je pokročilý v Čeckém jazyce? :D

Myslíte si, že každý si užívá prázdnin? Omyl

20. července 2011 v 11:40 | El.
Pro mě, jako pro malou holčičku, nebyli prázdniny nic jiného než kamarádi, sranda a zábava. Čas utíká, já vyrostla a počítače byli v každé domácnosti. Každý, kdo zažil také něco jiného než sezení u počítače, uzná, že dnes už by jen ztěžka našel zábavu bez internetu.
Abych neuhýbala od téma, dnes si většina lidí si prázdniny užívá, dovolená do chorvatska, výlet na chatu, bazén a opalování, nákupy, ale nikoho z nich nenapadne, že je tady pár lidí, kteří se musí učit, pracovat, pomáhat, brigádničit a objíždět příbuzné, u kterých se rodiče vykecávají třeba i do dalšího svítání. Já, ač nerada patřím do té skupinky, která se učít a pracuje. Opravdu bych vám nepřála ráno vstávat s tím, že se budete muset učit a misto přestávky mýt nádobí.


Ano, byla jsem v kině, sednu si občas k počítači něco napsat, pouštím si píšničky a občas si i přečtu něco co mě baví, ale takhle to chodí i o školním roce, nebo snad ne? Určitě znáte ten pocit, že se snažíte něčeho dosáhnout, a uvědomujete si , že přicházíte o volno s kamarády a vaše koníčky, nejhorší na tom je, že tohle si uvědomovat nesmíme. Já se učím ráda, ovšem až když se k tomu dokopu, mám vedle sebe dostatek kofeinu a hraje mi do toho nějaká hudba.

Dovolím si odskočit na frázi: Ano, byla jsem v kině.
Do kina jsem nikdy moc nechodila, ale musím říct, že s Harrym Pottrem to vymysleli opravdu dobře. Dát film na dvě části.. První jsem si stáhla, ale protože to skončilo docela napínavě, rozhodla jsem se, že do dalšího stahování čekat nebudu a tak jsem skončila v kině. Musím říct, z hlediska grafika, že to bylo úžasný. A když budu mluvit jako člověk, který viděl díly malého Pottera a jak postupně docházel ke slávě, tak musím říct, že to bylo opravdu dojemné. Někomu dokonce padaly slzy, ale na konci se v kině ozýval smích.

Ale to je asi poslední pořádná zábava o prázdninách. A teď si prosím neřekněte, že jsem blázen, ale já se učím napřed. Potřebuju dostat samý jedničky, maximálně nějaké dvojky, abych se dostala na svojí vysněnou školu a nemusela za ní platit 35 000,-. Opravdu se teď hodně snažím, abych dostala stipendium, protože ta škola není zrvna levná. Ano, je to unavující vstávat ráno a učit se, ale stojí mi to za to.

Týden v podaní pošetilosti

16. července 2011 v 21:09 | El.

Fotografie je moje práce. Krádež se trestá! :))

Myslela jsem, nebo spíš doufala, že když jsou prázdniny, budu si je na plno užívat, ale místo toho se bichlím, prosedím mnohé hodiny u počítače a televize. Takhle funguji už týden, a proto jsem ho nazvala pošetilým týdnem, neboť mi připadá, když to řeknu lidově, hloupé sedět a čumět.
Zase na druhou stranu, když dělám málo věcí, neboli se nudím, tak hodně přemýšlím. Nakonec jsem došla k závěru, že mě štvou úplné maličkosti, třeba když mi někdo vleze do pokoje bez upozornění, nebo když na mě někdo kouká déle jak tři sekundy (ano opravdu jsem to počítala). Zkrátka velké věci mě nenaštvou, ale ty malé mě dokážou vytočit na opravdu vysokou úroveň. Stejně tak to mám s potěšením. Malé věci mě dokážou potěšit opravdu moc, ale velké věci jsou pro mě prostě pořád velké věci, ale ne potěšení od srdce.
Někdy se dokážu v sobě dostat natolik do detailů, že zjistím, že jsem lenoch líná! ( A to doslova :D) Neboť jsem zjistila, že jsem se vykalala na školu, atletiku, brigádu a dokonce už ani doma nepomáhám. Možná vím v čem ty změny vězí, ale těžko říct, jestli je to opravdu jen leností nebo je to zase nějaká apatie! :D

Čas letí

27. června 2011 v 14:07 | El.
Připadá mi, jako bych ještě včera nastoupia do školy a zmateně hledala svou novou třídu. Nebo když jsem na začátku roku ležela v učebnicích, a to jen proto abych byla premiantka. Jenomže čas letí a já už nejsem ani premiantka třídy, ani nelítám po škole s nadšením a elánem. Místo toho už polevuju a místo odpoledního učení si valím šunky u filmů, a pokud se někdy hnu z baráku, tak jen proto abych něco nafotila.
Když jsem se tak zamyslela při nudné češtině nad svým dětsví, tak jsem si uvědomila, že si toho vlastně moc nepamatuju, jen odřená kolena, punčocháče na zimu nebo vztekání kvůli nošení košilky. Jistě že každý si pamatuje na to jak jsme nechtěli chodit spát, i já. Dřív, když jsem chtěla koukat pozdě večer na televizi, tak jsem si sebou vzala nějaké jídlo a jedla ho co nejdýl, abych nemusela jít spát a mohla dokoukat svůj film.
Jako nejmladší člen rodiny mám spousta fotek, takže aspoň něco si složím dohromady. Vlastně si fotek vážím víc než dost, protože mám aspoň nějak babičku u sebe:)
Překvapuje mě, jak rychle uteklo 14 let života a jak málo jsem toho za tu dobu stihla.

Konec školního roku pro mě neznamená nic jiného, než začátek prázdnin:D Jaký kompromis. Za celý ten rok jsem se svou třídou zažila neskutečně moc zážitků, jak dorch tak špatných. Za 10 měsíců se dal provéct i ne jeden průšvih, vytvořit si bezvadný kolektiv. Zní to bláznivě, ale ty dva měsíce mi bude třída chybět.


Zbloudilá duše

25. června 2011 v 1:09 | El.

Vlastně jsem velmi vášnivá fotografka, spisovatelka, kamarádka a možná budoucí studentka umělecké školy. Jak je známo, blogy vznikají hlavně ke konci školního roku, kdy mají všichni čas, tak je to i u mě. Rozhodla jsem se svůj web obnovit a začít se o něj alespoň trochu starat.
Vlastně zatím jsem někde mezi základní školou a svojí vysněnou střední. Nevím jestli s úspěchem, ale dostala jsem se na francouzské gymnázium, kde se učím intenzivně francouzský jazyk (kdo by to byl řekl).
Jelikož hodně ráda maluju a fotím tak se tady občas něco takového objeví.
Když se opravdu nudím tak mimo přebírání jízdenek z autobusu se také ráda zabývám pojmem deja vu. Kdo má aspoň nejmenší tušení co to je, určitě ví, že to je docela nevyřešená záhada, kterou podle mě zažil každý alespoň jednou. Řekla bych, že jsem takový postrach světa, který se učí jen když chce, ostatně i další povinnosti dělá pouze v moment, kdy se opravdu nudí, nebo mu nic jiného nezbývá. Své problémy si řeším sama a jak je o mě známo nerada je řeším hned. Jsem spolehlivá jen sama pro sebe, proto se dobrovolně nehlásím pro žádné úkoly. Jsem upovídaná jen s lidmi které dobře znám, nebo s těmi co jsou akční jako já:)
 
 

Reklama